Zelená komnata II.

Zelená komnata

2. díl : Tma a ticho

Rick se vrátil zpět na pláž, aby si vzal prkno. Moře teď bylo o pár desítek metrů dál než ve dne. „Dělej, dělej tobě to dneska trvá..“ hlaholil Rick a s prknem v podpaží se řítil k vodě. „Snad už du neee.“ Alex byl pár metrů za ním.
Oba nyní byli daleko od břehu, ale vlny pomalu unášely jejich prkna blíž a blíž. chvíli si počkali, než přijde jejich chvíle. „Chceš? – nechceš.. tahle je moje, jojo moje, je moc pěkná… Jdu na věc.“ Rick nečekal na svého přítele a sám se pustil vstříc nejbližší vlně. Alex ještě chvíli pozoroval, jak se jeho příteli daří pár dobrých kousků, ale sám se už rozhlížel, aby neprošvihnul nějakou příležitost. Netrvalo to ani pár sekund a uviděl ji. Neváhal, položil se na prkno a zabral rukama do vody. Ještě chvíli si počkal než ho vlna sama dohnala a pak už se jen napřímil a nechal se unášet po běsnící vlně. Nemusel ani vynakládat moc námahy, prkno poslouchalo na sebe jemnější pohyby jeho nohou. Z dálky si všiml Ricka, jak na něj mává..
Ne.. tohle bylo trochu jiné než mávání na pozdrav, tohle bylo panické mávání – útesy! Bylo však pozdě cokoli měnit. Vlna se už rozbíjela o skalnaté pobřeží a Alex neměl šanci uhnout.
Voda ho pohltila, nemohl jakkoli ovládat svoje tělo. Neměla v záměru ho jen tak vydat zpět, ještě si pohazovala bezmocné tělo, než ho ještě jednou nabrala na ostrý útes. Šňůra, která svazovala dohromady Alexovu nohu a prkno, se přetrhla. On jen sledoval jak se nad ním svírá vodní stěna. Zavřel oči, snad si myslel, že tím zastaví bolest, která pulsovala jeho žilami jako jed nebo už nechtěl o sobě vědět.

„Mamí, mamí – podívej co jsem našel!“ – „Ukaž. To je ale krásná mušle.. opravdu jsi jí našl sám?“ „Anoo“

„Půjč mi to!“ „Ne! ty jsi holka a tohle je klučičí hračka!“ – „Tati ať mi to půjčí!!!“ „Notak, notak nechte přeci toho…“

„A jak se jmenuješ ty?“ – „Já jsem Rick, budeme kámoši?“ „Jo!“

„Ty už zase nemáš domácí úkol?! – co děláš, že se vůbec neučíš??“ – „Učím se surfovat.“ „Jo tak mladý pán se učí surfovat….hmmm“

„Normálně jdi za ní a zeptej se, jak se jmenuje… pak už to pude samo.. se rozkecáte – tvoje jméno, její jméno, tvoje zájmy a její.. tak dělej…..“

„Fakt se ti to líbilo?“ „Jo byl to skvělej den.. a co budeme dělat teď?“ „Teď…“

„Miluješ mě?“ „Moc, strašně tě miluju.“

„Tak dělej.. jaký to bylo??? sem jednu ucho.. nono???“

„A víš co se říká o tom když se někdo utopí?“ „Co?“ „Říká se, že ten člověk se naposledy podívá na oblohu než se nad ním sevřou stěny vln a pak ho pohltí zelená komnata a on se už nikdy nenadechne…“

Opět pocítil vodu kolem svého těla.. už nic neslyšel a nic neviděl.. jen tma a ticho ho drželi ve svém objetí.