Zelená komnata I.

Zelená komnata

1.díl – Pláž

Probudil se. Věnoval letmý pohled display budíku, aby zjistil, že je půl třetí, večer. Nebo snad ráno? Nikdy takovéhle malichernosti neřešil, žil, aby z toho vymáčkl maximum. Žil jen surfováním. Ano. V tuhle noční dobu bývali na pobřeží obvykle velké vlny. Už měl na sobě neoprén a chtěl si vzít z garáže i prkno, ale zastavil se. Náhle si uvědomil, že se domluvil. Dneska měl surfovat s Rickem. Vrátil se zpátky, protože si zapomněl mobil, vyťukal číslo, které znal zpaměti. – „ Jsi vzhůru?“ zahlaholil místo pozdravu, vždyť se znají tak dlouho, nepotřebuj se zdravit. „Jo a nejen to, už mám i prkno a startuji. Budu před tvým domem asi za deset minut.“ ozvalo se z mobilu zpětně „Dneska budou parádní vlny…“ – „Jinak to ani nečekám, zatím.“ chvíli počkal než se ozve souhlasné zamumlání a pak to položil. Mobil hodil na postel, je zbytečné brát si ho s sebou. Nechtěl být rušen. Surf byl posvátný a nehodlal si ho rušit telefonováním. Vždy snil o své profesionální dráze. Když vzal prkno a stoupl si na chodník vedle příjezdové cesty, nervózně se rozhlížel. Nemohl se dočkat, vždyť je to vlastně trénink. Hlavou si ještě promítal slova Dowsona. „Když vyhraješ nedělní závod, vezmou tě do týmu.“ – tolik si to přál, být v reprezentativním týmu. Vlastně to byla skoro samozřejmost, byl přece nejlepším ze začátečníků, měl velké ambice dostat se mezi elitu.
Z Rocklea Drive se vynořily dvě světla. Do třiceti sekund už bělomodrý Mustang GT brzdil před příjezdovou cestou. „Tvýho otce?“ – „Je na služební cestě, nemá o tom páru.“ zařehnil se Rick. „ Hele je Sára vzhůru?“ – „ Vím já? To s tebou na to rande nešla, že se po ní tak sháníš?“ se zájmem sledoval reakci svého přítele „Ne, teda vlastně řekla jo, ale pak jsem zapomněl ňákej referát nebo co, tak jsem zůstal po škole, no a ono jí to prostě ňák naštvalo a teď se mnou nemluví. Ale jsi přece její bratříček Alexík, ne? Tak jí něco řekni, přece bys mě nenechal na holičkách.“ to už nastupoval a jen tak prohodil „Jo, tak ráno jí to řeknu.“ což zřejmě jeho společníka uspokojilo natolik, že se tím zbytek cesty dál nezaobíral.
Projížděli potemnělými ulicemi a když se konečně vymotali z osídlené části města, mířili po Great Ocean Road, za chvíli už odbočovali směrem k jejich oblíbené tajné pláži. Nikdo jiný o ní nevěděl. Bylo to docela malé místo, kus od Torquay. Jeli ještě chvíli tou malou džunglí, kterou se museli proplétat pokaždé, když tam jeli. Rick pohotově šlápl na brzdy, jen tak tak stačil včas zastavit rozjetý auto, aby nenarazilo do stromu. „Co to bylo?“ ptal se poplašeně Alex. „Debilní ptáci! Ty vole těsně! – půl centimetru a byl bych v prdeli!“ – „Neřeš… a jeď“ pokusil se nasadit lhostejný výraz. Znamení? Už když vstával cítil se zvláštně. Možná by mohl prostě říct, že mu není dobře. Ale už si v hlavě přehrává Rickův hlas : „A to si jako zjistil teď?! Jsem nemusel vstávat jako..OMG! Mě z tebe jednou trefí, to je fakt na pěst, už jsme skoro tam!!! – to vydržíš, alespoň hodinu…“ tyhle myšlenky ho ovšem nedrtili dlouho, hned jak se mu zjevil pohled na pláž. Jejich pláž. Neubránil se tomu pocitu a nechal se oddat myšlence na nedělní závod : „ A vítězem dnešního utkání surfařů se stává…Alex McRolland!“ ano…vyhrát musel. To bylo jasné. Bylo to samozřejmostí a proto musel trénovat.
Zastavili na místě, kde splývaly zbytky travnatého porostu a písku. Pláž byla osvícená jemně měsíčním svitem a na skalnaté pobřeží kousek dál prudce dobíjeli vlny. Takovéhle vlny tu byly jen v tuhle dobu. „Hmmm – pěkné“ Rick se uznale pousmál a sundával ze střechy svoje prkno. Alex měl už svoje a zrovna ho odhazoval do písku, aby nejdřív vyzkoušel vodu „Jop dneska to bude bomba.“ obě prkna teď ležela v písku a jejich majitelé se blížili k vodě. „Hů… studená“ – „To přežiješ.“ – „Ale jooo, přežiju, ale ŽÍT budu, až vyhraju ten závod!“ jejich pěsti narazila jedna na druhou – jedinný pozdrav, který uznávali…