Do hlubiny
2. díl : Žízeň
„Už je to půl roku.. a vody stále ubývá, nevydržíme ani rok.“ kdesi v posledním městě obývaným lidmi, uprostřed velké honosné budovy zazněl pokleslý hlas. „Musíme něco dělat.. něco vymyslet!“ – „Ale jistě, jenže co? Co vymyslet?“ panický tón jednoho z mužů byl více než jen zřetelný. „Někde…. někde přeci voda zůstat musela.. možná někde hluboko..“ – „Tss hluboko?! – super, hluboko… by mě moc zajímalo, kde hluboko? Žádná voda už není!“ muž v tmavošedém obleku byl však přerušen: „Počkej Hugo, David má pravdu – někde určitě voda zůstala a hluboko… to je víc než jen pravděpodobné… někde, kde se slunce nedostane – podzemí…“ v sále na okamžik zaznělo hrobové ticho „Podzemí?! A jak se asi dostaneme pod zem?! všude je sucho.. všechny paliva vyschla a jediné, které zbylo, mi začíná lézt na mozek.. a navíc hluboko taky může být –pěkně hluboko- mimo to ani nevíme, kde přesně by se ta tvoje zázračná voda měla hluboko ukrývat.. chceš snad rozkopat celou planetu.. teď tu stejně není žádná voda, která by ti v tom bránila…“ rozčílený muž, se snažil vysvětlit absurditu plánu jeho společníka. Naštěstí však.. marně. „Nemusíme nutně kopat nebo vrtat – můžeme jednoduše začít tam, kde bývaly oceány.. někde hluboko – potřebujeme nějaké hodně hluboké místo na této planetě..“ – „Třeba jako Mariánský příkop? – no když už hluboký, proč rovnou nejhlubší….“ váhavě nabídl svůj názor asi dvacetiletý mladík. „Jo…jo Mariánský příkop by byl docela reálný… tam by mohla být voda…“ – „Počkat… to chcete jako vzít bágl na záda a juknout se do Mariánského příkopu jestli tam –náhodou- není voda?! Co když tam nebude? heh? Jak se asi BEZ vody chcete vrátit???“ dnes to rozhodně nebylo podruhé, co ticho v této místnosti bořilo decibely. „Jo, tak nějak“ ozval se znovu mladík „Nebo ne?“, „Vlastně..“ přidal se o něco málo starší muž „Vlastně bychom měli jít všichni… aa kdyby tam voda byla, můžeme tam dole žít, nebo ne? Myslím, že naše zásoby vody vystačí tak akorát abychom tam došli…“
O několik hodin později se ozval hlas jediného muže, hovořící ke zhruba třítisícovému davu: „Dnes…padl velice, velice zajímavý názor. Totiž.. máme dva plány.. jak zachránit nás a náš svět a proto jsme se rozhodli.. že se bude hlasovat.. Ten první plán je.. že bychom se pokusili najít a vykopat vodu, která může a nemusí existovat jak tady, tak kdekoli jinde…nebo je tu druhý plán.. kdybychom vytvořili –ano my všichni- velkou karavanu…. a putovali bychom…. do vzdálených míst na téhle planetě, konkrétně do míst, kde bývaly oceány, do hlubokých příkopů a hledali vodu tam. Shromáždili jsme seznam… kde jsou možné oblasti výskytu vody.. jako Mariánský příkop, Filipínský příkop a další….Vím, jeden plán absurdnější něž druhý…. ale bohužel.. víc nemáme…Všichni dobře víte, že jakékoli ať už to byly chemické nebo jiné pokusy, se nezdařily a skončily jen vyplýtvanými zásobami…“ když muž, předseda Koul dokončil poslední větu, chvíli trvalo než se obyvatelstvo vzpamatovalo a začalo diskutovat „Vlastně.. ještě jedna věc… každý se nyní dostaví do kanceláří našeho výboru a tam obdrží formulář, do kterého vyplní pro jaký plán dává hlas… Výsledky hlasování.. budou zveřejněny zítra, brzy ráno“ teď již definitivně ukončil svůj proslov Koul.
Po celý zbytek dne byly haly výboru přervané k prasknutí, každý chtěl co nejdříve vyplnit svůj hlas.
Osazenstvo výboru se tu noc nevyspalo. Ovšem už v půl páté ráno znali výsledek. Před budovou se shromažďovalo obyvatelstvo. V pět hodin vešel na své působiště na balkonku předseda. Chvíli zaváhal než promluvil. „Vážení občané.. s drtivým počtem 2972 hlasů z 3052…..“ nikdo si teď nedovolil ani nadechnout „Zvítězil plán B… tak si pomalu začněte balit.. tohle bude totiž památná cesta aaa co se týče bližších informací-“ davy propukly v ohlušující, nicméně nadšené výkřiky… „Prosím vás.. utište se, je to doopravdy důležité. Ty informace budou upřesněny nejpozději pozítří a první možný termín byl prozatímně stanoven na 25. prosince – tohoto roku samozřejmě.“ dál mluvit už nedokázal – nikdo ho totiž neposlouchal…
středa 16. dubna 2008
neděle 13. dubna 2008
Zelená komnata II.
Zelená komnata
2. díl : Tma a ticho
Rick se vrátil zpět na pláž, aby si vzal prkno. Moře teď bylo o pár desítek metrů dál než ve dne. „Dělej, dělej tobě to dneska trvá..“ hlaholil Rick a s prknem v podpaží se řítil k vodě. „Snad už du neee.“ Alex byl pár metrů za ním.
Oba nyní byli daleko od břehu, ale vlny pomalu unášely jejich prkna blíž a blíž. chvíli si počkali, než přijde jejich chvíle. „Chceš? – nechceš.. tahle je moje, jojo moje, je moc pěkná… Jdu na věc.“ Rick nečekal na svého přítele a sám se pustil vstříc nejbližší vlně. Alex ještě chvíli pozoroval, jak se jeho příteli daří pár dobrých kousků, ale sám se už rozhlížel, aby neprošvihnul nějakou příležitost. Netrvalo to ani pár sekund a uviděl ji. Neváhal, položil se na prkno a zabral rukama do vody. Ještě chvíli si počkal než ho vlna sama dohnala a pak už se jen napřímil a nechal se unášet po běsnící vlně. Nemusel ani vynakládat moc námahy, prkno poslouchalo na sebe jemnější pohyby jeho nohou. Z dálky si všiml Ricka, jak na něj mává..
Ne.. tohle bylo trochu jiné než mávání na pozdrav, tohle bylo panické mávání – útesy! Bylo však pozdě cokoli měnit. Vlna se už rozbíjela o skalnaté pobřeží a Alex neměl šanci uhnout.
Voda ho pohltila, nemohl jakkoli ovládat svoje tělo. Neměla v záměru ho jen tak vydat zpět, ještě si pohazovala bezmocné tělo, než ho ještě jednou nabrala na ostrý útes. Šňůra, která svazovala dohromady Alexovu nohu a prkno, se přetrhla. On jen sledoval jak se nad ním svírá vodní stěna. Zavřel oči, snad si myslel, že tím zastaví bolest, která pulsovala jeho žilami jako jed nebo už nechtěl o sobě vědět.
„Mamí, mamí – podívej co jsem našel!“ – „Ukaž. To je ale krásná mušle.. opravdu jsi jí našl sám?“ „Anoo“
„Půjč mi to!“ „Ne! ty jsi holka a tohle je klučičí hračka!“ – „Tati ať mi to půjčí!!!“ „Notak, notak nechte přeci toho…“
„A jak se jmenuješ ty?“ – „Já jsem Rick, budeme kámoši?“ „Jo!“
„Ty už zase nemáš domácí úkol?! – co děláš, že se vůbec neučíš??“ – „Učím se surfovat.“ „Jo tak mladý pán se učí surfovat….hmmm“
„Normálně jdi za ní a zeptej se, jak se jmenuje… pak už to pude samo.. se rozkecáte – tvoje jméno, její jméno, tvoje zájmy a její.. tak dělej…..“
„Fakt se ti to líbilo?“ „Jo byl to skvělej den.. a co budeme dělat teď?“ „Teď…“
„Miluješ mě?“ „Moc, strašně tě miluju.“
„Tak dělej.. jaký to bylo??? sem jednu ucho.. nono???“
„A víš co se říká o tom když se někdo utopí?“ „Co?“ „Říká se, že ten člověk se naposledy podívá na oblohu než se nad ním sevřou stěny vln a pak ho pohltí zelená komnata a on se už nikdy nenadechne…“
Opět pocítil vodu kolem svého těla.. už nic neslyšel a nic neviděl.. jen tma a ticho ho drželi ve svém objetí.
2. díl : Tma a ticho
Rick se vrátil zpět na pláž, aby si vzal prkno. Moře teď bylo o pár desítek metrů dál než ve dne. „Dělej, dělej tobě to dneska trvá..“ hlaholil Rick a s prknem v podpaží se řítil k vodě. „Snad už du neee.“ Alex byl pár metrů za ním.
Oba nyní byli daleko od břehu, ale vlny pomalu unášely jejich prkna blíž a blíž. chvíli si počkali, než přijde jejich chvíle. „Chceš? – nechceš.. tahle je moje, jojo moje, je moc pěkná… Jdu na věc.“ Rick nečekal na svého přítele a sám se pustil vstříc nejbližší vlně. Alex ještě chvíli pozoroval, jak se jeho příteli daří pár dobrých kousků, ale sám se už rozhlížel, aby neprošvihnul nějakou příležitost. Netrvalo to ani pár sekund a uviděl ji. Neváhal, položil se na prkno a zabral rukama do vody. Ještě chvíli si počkal než ho vlna sama dohnala a pak už se jen napřímil a nechal se unášet po běsnící vlně. Nemusel ani vynakládat moc námahy, prkno poslouchalo na sebe jemnější pohyby jeho nohou. Z dálky si všiml Ricka, jak na něj mává..
Ne.. tohle bylo trochu jiné než mávání na pozdrav, tohle bylo panické mávání – útesy! Bylo však pozdě cokoli měnit. Vlna se už rozbíjela o skalnaté pobřeží a Alex neměl šanci uhnout.
Voda ho pohltila, nemohl jakkoli ovládat svoje tělo. Neměla v záměru ho jen tak vydat zpět, ještě si pohazovala bezmocné tělo, než ho ještě jednou nabrala na ostrý útes. Šňůra, která svazovala dohromady Alexovu nohu a prkno, se přetrhla. On jen sledoval jak se nad ním svírá vodní stěna. Zavřel oči, snad si myslel, že tím zastaví bolest, která pulsovala jeho žilami jako jed nebo už nechtěl o sobě vědět.
„Mamí, mamí – podívej co jsem našel!“ – „Ukaž. To je ale krásná mušle.. opravdu jsi jí našl sám?“ „Anoo“
„Půjč mi to!“ „Ne! ty jsi holka a tohle je klučičí hračka!“ – „Tati ať mi to půjčí!!!“ „Notak, notak nechte přeci toho…“
„A jak se jmenuješ ty?“ – „Já jsem Rick, budeme kámoši?“ „Jo!“
„Ty už zase nemáš domácí úkol?! – co děláš, že se vůbec neučíš??“ – „Učím se surfovat.“ „Jo tak mladý pán se učí surfovat….hmmm“
„Normálně jdi za ní a zeptej se, jak se jmenuje… pak už to pude samo.. se rozkecáte – tvoje jméno, její jméno, tvoje zájmy a její.. tak dělej…..“
„Fakt se ti to líbilo?“ „Jo byl to skvělej den.. a co budeme dělat teď?“ „Teď…“
„Miluješ mě?“ „Moc, strašně tě miluju.“
„Tak dělej.. jaký to bylo??? sem jednu ucho.. nono???“
„A víš co se říká o tom když se někdo utopí?“ „Co?“ „Říká se, že ten člověk se naposledy podívá na oblohu než se nad ním sevřou stěny vln a pak ho pohltí zelená komnata a on se už nikdy nenadechne…“
Opět pocítil vodu kolem svého těla.. už nic neslyšel a nic neviděl.. jen tma a ticho ho drželi ve svém objetí.
Do hlubiny I.
Do hlubiny
1. díl : Svět
V roce 2009 zahájila společnost NRDC projekt, který měl zabránit globálnímu oteplování. Dlouho nikdo nechtěl uvěřit, že se to děje. Bohužel uvěřili až když bylo příliš pozdě. Projekt "Zelená planeta" měl lidi přesvědčit, aby přestali produkovat tolik školdivin, které mají za následek podporování skleníkového efektu. Vláda a velké společnosti, které na tomhle bordelu vydělávali, však zarazila tento projekt již v zárodku a dalších několik se na problém zapomělo... dokud se Americká ambasáda definitivně nerozhodla skončit válku s Írákem. Vynalezli novou atomovou hlavici, jejíž síla byla mnohem větší, než se zpočátku zdálo. Tuto ničivou jadernou zbraň, smybolicky pojmenovanou Hlas proroctví, shodil 21. dubna 2011 McDonnell Douglas A-4 Skyhawk na Írák, který patnáct minut poté prakticky zmizel z povrchu zemského. Nebyl však jedinným, který se rozhodl opustit náš svět. Následkem tohoto výbuchu a ozáření došlo k nepatrnému vychýlení planety Země z její osy. O pár dní pozdji začali hromadně tát ledovce na severu i na jihu. Bylo příliš pozdě. Hladina vody nekontrolovatelně stoupala, ale to nemělo být všechno. Planeta měla svůj vlastní plán jak ukončit naše stále přibívající rozpory a války.
Lidé dělali vše, co bylo v jejich silách, ale marně. 8. prosince 2012 už neexistovalo nic, co by se byť jen trochu podobalo sněhu nebo ledu, globální oteplování víc nebylo jen mýtem, bylo tu, a rozhodně mu nestačilo uspokojit se s oceány sahajícími k hranicím České republiky téměř ze tří stran. Vzduch se čím dál, tím víc oteploval a vody opět ubývalo. Období dešťů ustalo. na Zemi už nepršelo víc než třista dní a vody stále ubývalo a teploty stále rostly.
I lidé dřív s citlivou kůží na sluníčko, se začali barvit do tmava. Všechno se změnilo, lidé byli už jen tmaví, zvířata vymírala a řeky a jezera vysychala. Pitné vody pomalu, ale jistě ubývalo. Živočichové, kteří přežili, se museli adaptovat na nové přírodní podmínky, schazovala svou srst, aby se neupekla v žáru slunce. Stromy usychaly, místo listnatých porostů se objevovaly nové, jehličnaté, které jak se zdálo, zvládaly nové přírodní podmínky docela dobře.
Lidé nevěděli, co mají dělat. Zda putovat do hor, kde by mohlo být chladněji, nebo se vydat do nížin, na místo, kde kdysi bývala mělká moře a doufat, že naleznou více, než jen pouště a vyprahlé stepy. V letech 2628 se uznalo, že vyschly i všechny oceány a že přišel čas na velkou evakuaci - už dřív lidé začali budovat na Marsu stanice a pěstovat si atmosféru, stejnou jako na Zemi. To se jim podařilo a po letech byly na Marsu lesy i jezera a lidé tak měli nový domov.
1. ledna 2629 jako důkaz nového začátku, začaly velké přepravní vesmírné koráby převážet první lidi a zvířata, ale někteří se rozodli zůstat. Nechtěli opustit svou rodnou planetu. nebylo jich sice moc, ale na jedno větší město to stačilo. Na planetě tak prvotně od 30. července 2629 žilo jen 3000 představitelů lidské rasy a přeživší druhy zvířat.
Více ne na Modré planetě, nýbrž na vyschlé hnědé planetě, s barvou, kterou si tak ochotně vyměnila Zem s Marsem.
1. díl : Svět
V roce 2009 zahájila společnost NRDC projekt, který měl zabránit globálnímu oteplování. Dlouho nikdo nechtěl uvěřit, že se to děje. Bohužel uvěřili až když bylo příliš pozdě. Projekt "Zelená planeta" měl lidi přesvědčit, aby přestali produkovat tolik školdivin, které mají za následek podporování skleníkového efektu. Vláda a velké společnosti, které na tomhle bordelu vydělávali, však zarazila tento projekt již v zárodku a dalších několik se na problém zapomělo... dokud se Americká ambasáda definitivně nerozhodla skončit válku s Írákem. Vynalezli novou atomovou hlavici, jejíž síla byla mnohem větší, než se zpočátku zdálo. Tuto ničivou jadernou zbraň, smybolicky pojmenovanou Hlas proroctví, shodil 21. dubna 2011 McDonnell Douglas A-4 Skyhawk na Írák, který patnáct minut poté prakticky zmizel z povrchu zemského. Nebyl však jedinným, který se rozhodl opustit náš svět. Následkem tohoto výbuchu a ozáření došlo k nepatrnému vychýlení planety Země z její osy. O pár dní pozdji začali hromadně tát ledovce na severu i na jihu. Bylo příliš pozdě. Hladina vody nekontrolovatelně stoupala, ale to nemělo být všechno. Planeta měla svůj vlastní plán jak ukončit naše stále přibívající rozpory a války.
Lidé dělali vše, co bylo v jejich silách, ale marně. 8. prosince 2012 už neexistovalo nic, co by se byť jen trochu podobalo sněhu nebo ledu, globální oteplování víc nebylo jen mýtem, bylo tu, a rozhodně mu nestačilo uspokojit se s oceány sahajícími k hranicím České republiky téměř ze tří stran. Vzduch se čím dál, tím víc oteploval a vody opět ubývalo. Období dešťů ustalo. na Zemi už nepršelo víc než třista dní a vody stále ubývalo a teploty stále rostly.
I lidé dřív s citlivou kůží na sluníčko, se začali barvit do tmava. Všechno se změnilo, lidé byli už jen tmaví, zvířata vymírala a řeky a jezera vysychala. Pitné vody pomalu, ale jistě ubývalo. Živočichové, kteří přežili, se museli adaptovat na nové přírodní podmínky, schazovala svou srst, aby se neupekla v žáru slunce. Stromy usychaly, místo listnatých porostů se objevovaly nové, jehličnaté, které jak se zdálo, zvládaly nové přírodní podmínky docela dobře.
Lidé nevěděli, co mají dělat. Zda putovat do hor, kde by mohlo být chladněji, nebo se vydat do nížin, na místo, kde kdysi bývala mělká moře a doufat, že naleznou více, než jen pouště a vyprahlé stepy. V letech 2628 se uznalo, že vyschly i všechny oceány a že přišel čas na velkou evakuaci - už dřív lidé začali budovat na Marsu stanice a pěstovat si atmosféru, stejnou jako na Zemi. To se jim podařilo a po letech byly na Marsu lesy i jezera a lidé tak měli nový domov.
1. ledna 2629 jako důkaz nového začátku, začaly velké přepravní vesmírné koráby převážet první lidi a zvířata, ale někteří se rozodli zůstat. Nechtěli opustit svou rodnou planetu. nebylo jich sice moc, ale na jedno větší město to stačilo. Na planetě tak prvotně od 30. července 2629 žilo jen 3000 představitelů lidské rasy a přeživší druhy zvířat.
Více ne na Modré planetě, nýbrž na vyschlé hnědé planetě, s barvou, kterou si tak ochotně vyměnila Zem s Marsem.
pátek 11. dubna 2008
Zelená komnata I.
Zelená komnata
1.díl – Pláž
Probudil se. Věnoval letmý pohled display budíku, aby zjistil, že je půl třetí, večer. Nebo snad ráno? Nikdy takovéhle malichernosti neřešil, žil, aby z toho vymáčkl maximum. Žil jen surfováním. Ano. V tuhle noční dobu bývali na pobřeží obvykle velké vlny. Už měl na sobě neoprén a chtěl si vzít z garáže i prkno, ale zastavil se. Náhle si uvědomil, že se domluvil. Dneska měl surfovat s Rickem. Vrátil se zpátky, protože si zapomněl mobil, vyťukal číslo, které znal zpaměti. – „ Jsi vzhůru?“ zahlaholil místo pozdravu, vždyť se znají tak dlouho, nepotřebuj se zdravit. „Jo a nejen to, už mám i prkno a startuji. Budu před tvým domem asi za deset minut.“ ozvalo se z mobilu zpětně „Dneska budou parádní vlny…“ – „Jinak to ani nečekám, zatím.“ chvíli počkal než se ozve souhlasné zamumlání a pak to položil. Mobil hodil na postel, je zbytečné brát si ho s sebou. Nechtěl být rušen. Surf byl posvátný a nehodlal si ho rušit telefonováním. Vždy snil o své profesionální dráze. Když vzal prkno a stoupl si na chodník vedle příjezdové cesty, nervózně se rozhlížel. Nemohl se dočkat, vždyť je to vlastně trénink. Hlavou si ještě promítal slova Dowsona. „Když vyhraješ nedělní závod, vezmou tě do týmu.“ – tolik si to přál, být v reprezentativním týmu. Vlastně to byla skoro samozřejmost, byl přece nejlepším ze začátečníků, měl velké ambice dostat se mezi elitu.
Z Rocklea Drive se vynořily dvě světla. Do třiceti sekund už bělomodrý Mustang GT brzdil před příjezdovou cestou. „Tvýho otce?“ – „Je na služební cestě, nemá o tom páru.“ zařehnil se Rick. „ Hele je Sára vzhůru?“ – „ Vím já? To s tebou na to rande nešla, že se po ní tak sháníš?“ se zájmem sledoval reakci svého přítele „Ne, teda vlastně řekla jo, ale pak jsem zapomněl ňákej referát nebo co, tak jsem zůstal po škole, no a ono jí to prostě ňák naštvalo a teď se mnou nemluví. Ale jsi přece její bratříček Alexík, ne? Tak jí něco řekni, přece bys mě nenechal na holičkách.“ to už nastupoval a jen tak prohodil „Jo, tak ráno jí to řeknu.“ což zřejmě jeho společníka uspokojilo natolik, že se tím zbytek cesty dál nezaobíral.
Projížděli potemnělými ulicemi a když se konečně vymotali z osídlené části města, mířili po Great Ocean Road, za chvíli už odbočovali směrem k jejich oblíbené tajné pláži. Nikdo jiný o ní nevěděl. Bylo to docela malé místo, kus od Torquay. Jeli ještě chvíli tou malou džunglí, kterou se museli proplétat pokaždé, když tam jeli. Rick pohotově šlápl na brzdy, jen tak tak stačil včas zastavit rozjetý auto, aby nenarazilo do stromu. „Co to bylo?“ ptal se poplašeně Alex. „Debilní ptáci! Ty vole těsně! – půl centimetru a byl bych v prdeli!“ – „Neřeš… a jeď“ pokusil se nasadit lhostejný výraz. Znamení? Už když vstával cítil se zvláštně. Možná by mohl prostě říct, že mu není dobře. Ale už si v hlavě přehrává Rickův hlas : „A to si jako zjistil teď?! Jsem nemusel vstávat jako..OMG! Mě z tebe jednou trefí, to je fakt na pěst, už jsme skoro tam!!! – to vydržíš, alespoň hodinu…“ tyhle myšlenky ho ovšem nedrtili dlouho, hned jak se mu zjevil pohled na pláž. Jejich pláž. Neubránil se tomu pocitu a nechal se oddat myšlence na nedělní závod : „ A vítězem dnešního utkání surfařů se stává…Alex McRolland!“ ano…vyhrát musel. To bylo jasné. Bylo to samozřejmostí a proto musel trénovat.
Zastavili na místě, kde splývaly zbytky travnatého porostu a písku. Pláž byla osvícená jemně měsíčním svitem a na skalnaté pobřeží kousek dál prudce dobíjeli vlny. Takovéhle vlny tu byly jen v tuhle dobu. „Hmmm – pěkné“ Rick se uznale pousmál a sundával ze střechy svoje prkno. Alex měl už svoje a zrovna ho odhazoval do písku, aby nejdřív vyzkoušel vodu „Jop dneska to bude bomba.“ obě prkna teď ležela v písku a jejich majitelé se blížili k vodě. „Hů… studená“ – „To přežiješ.“ – „Ale jooo, přežiju, ale ŽÍT budu, až vyhraju ten závod!“ jejich pěsti narazila jedna na druhou – jedinný pozdrav, který uznávali…
1.díl – Pláž
Probudil se. Věnoval letmý pohled display budíku, aby zjistil, že je půl třetí, večer. Nebo snad ráno? Nikdy takovéhle malichernosti neřešil, žil, aby z toho vymáčkl maximum. Žil jen surfováním. Ano. V tuhle noční dobu bývali na pobřeží obvykle velké vlny. Už měl na sobě neoprén a chtěl si vzít z garáže i prkno, ale zastavil se. Náhle si uvědomil, že se domluvil. Dneska měl surfovat s Rickem. Vrátil se zpátky, protože si zapomněl mobil, vyťukal číslo, které znal zpaměti. – „ Jsi vzhůru?“ zahlaholil místo pozdravu, vždyť se znají tak dlouho, nepotřebuj se zdravit. „Jo a nejen to, už mám i prkno a startuji. Budu před tvým domem asi za deset minut.“ ozvalo se z mobilu zpětně „Dneska budou parádní vlny…“ – „Jinak to ani nečekám, zatím.“ chvíli počkal než se ozve souhlasné zamumlání a pak to položil. Mobil hodil na postel, je zbytečné brát si ho s sebou. Nechtěl být rušen. Surf byl posvátný a nehodlal si ho rušit telefonováním. Vždy snil o své profesionální dráze. Když vzal prkno a stoupl si na chodník vedle příjezdové cesty, nervózně se rozhlížel. Nemohl se dočkat, vždyť je to vlastně trénink. Hlavou si ještě promítal slova Dowsona. „Když vyhraješ nedělní závod, vezmou tě do týmu.“ – tolik si to přál, být v reprezentativním týmu. Vlastně to byla skoro samozřejmost, byl přece nejlepším ze začátečníků, měl velké ambice dostat se mezi elitu.
Z Rocklea Drive se vynořily dvě světla. Do třiceti sekund už bělomodrý Mustang GT brzdil před příjezdovou cestou. „Tvýho otce?“ – „Je na služební cestě, nemá o tom páru.“ zařehnil se Rick. „ Hele je Sára vzhůru?“ – „ Vím já? To s tebou na to rande nešla, že se po ní tak sháníš?“ se zájmem sledoval reakci svého přítele „Ne, teda vlastně řekla jo, ale pak jsem zapomněl ňákej referát nebo co, tak jsem zůstal po škole, no a ono jí to prostě ňák naštvalo a teď se mnou nemluví. Ale jsi přece její bratříček Alexík, ne? Tak jí něco řekni, přece bys mě nenechal na holičkách.“ to už nastupoval a jen tak prohodil „Jo, tak ráno jí to řeknu.“ což zřejmě jeho společníka uspokojilo natolik, že se tím zbytek cesty dál nezaobíral.
Projížděli potemnělými ulicemi a když se konečně vymotali z osídlené části města, mířili po Great Ocean Road, za chvíli už odbočovali směrem k jejich oblíbené tajné pláži. Nikdo jiný o ní nevěděl. Bylo to docela malé místo, kus od Torquay. Jeli ještě chvíli tou malou džunglí, kterou se museli proplétat pokaždé, když tam jeli. Rick pohotově šlápl na brzdy, jen tak tak stačil včas zastavit rozjetý auto, aby nenarazilo do stromu. „Co to bylo?“ ptal se poplašeně Alex. „Debilní ptáci! Ty vole těsně! – půl centimetru a byl bych v prdeli!“ – „Neřeš… a jeď“ pokusil se nasadit lhostejný výraz. Znamení? Už když vstával cítil se zvláštně. Možná by mohl prostě říct, že mu není dobře. Ale už si v hlavě přehrává Rickův hlas : „A to si jako zjistil teď?! Jsem nemusel vstávat jako..OMG! Mě z tebe jednou trefí, to je fakt na pěst, už jsme skoro tam!!! – to vydržíš, alespoň hodinu…“ tyhle myšlenky ho ovšem nedrtili dlouho, hned jak se mu zjevil pohled na pláž. Jejich pláž. Neubránil se tomu pocitu a nechal se oddat myšlence na nedělní závod : „ A vítězem dnešního utkání surfařů se stává…Alex McRolland!“ ano…vyhrát musel. To bylo jasné. Bylo to samozřejmostí a proto musel trénovat.
Zastavili na místě, kde splývaly zbytky travnatého porostu a písku. Pláž byla osvícená jemně měsíčním svitem a na skalnaté pobřeží kousek dál prudce dobíjeli vlny. Takovéhle vlny tu byly jen v tuhle dobu. „Hmmm – pěkné“ Rick se uznale pousmál a sundával ze střechy svoje prkno. Alex měl už svoje a zrovna ho odhazoval do písku, aby nejdřív vyzkoušel vodu „Jop dneska to bude bomba.“ obě prkna teď ležela v písku a jejich majitelé se blížili k vodě. „Hů… studená“ – „To přežiješ.“ – „Ale jooo, přežiju, ale ŽÍT budu, až vyhraju ten závod!“ jejich pěsti narazila jedna na druhou – jedinný pozdrav, který uznávali…
Coca Cola
Kráčím po schodech velké budovy, dalo by se říct, že se spíš táhnu, než jdu. Když konečně odbočím ke v chodu do druhého patra a projdu i jím, mé myšlenky se ubírají na zcela jiné věci, než před chvílí. Pár vteřin jdu chodbou a zastavím u dveří - vlastně nezastavím a rovnou vcházím dovnitř... ,,Brý den pani-čelko.." ohlašuji svou přítomnost automaticky. ,,Ahoj Jani." ozve se z rohu místnosti přeplněné od shora dolů asi sedmi letými děcky. ,,Čauky.. čauky Michale" - ,,Heee? Ahoooj" odpovídá s velice dementním přízvukem můj kamarád. ,,Asi máme jít něco koupit, že jo?". ,,Noo koupíte mi asi šest rohlíků, co? Já vám dojdu pro peníze..." - ,,Cože??? ( nyní o něco inteligentnější výraz ) ježišíííí."
O pár minut už se belhám zpátky, ale tentokrát mam v ruce peněženku naší učitelky na výtvarce a jde se mnou i Michal. ,,Jooo tady na schodech je -ooooozvěééééénaaaaa-hůůůůůůů-íííííí....." zatímco Michal se cestou ze schodů baví tím, že ječí na rozlehlém schodišti a gebí se svojí ozvěně, mně praskají žebra, jak nemůžu dýchat aniž bych se nezadusila vlastním smíchem...
Když vyjdeme na denní světlo, nenamáháme se dojít pár metrů k přechodu a rovnou přecházíme ulici k protějšímu krámku. Naše kroky vedou samy od sebe regály a já odpovídám neustále jedno a totéž : šest rohlíků. A Michal se dementně ptá : Cože to máme koupit? - šest chlebů? - jeden rohlík? ... Pár lidí se nechápavě otáčí, asi nechodí každé pondělní odpoledne nakupovat sem, protože jinak už by jim to tak zvláštní nepřišlo. Obejdu pivní bedny a radostným úsměvem se blížím k boxu na chlazené nápoje. ,, Já si dááám Cherry aaaa Zero hmmm" diktuje svou objednávku Michal ,,Jop hm já si vemu Cherry a Zero taky.. ne Cherry ne, tuhle si vemu - ňákej novej obal hm??? -jep to je ta s tim kódem.. to mě stejně nezajímá." Vytahuju celkem čtyři čtvrtinkové plechovky a krom toho, že cestou splašíme i šest rohlíků si ještě počekáme na frontě k pokladně a pak oba - pěkně po jednom a na třikrát - zaplatíme nejdřív za rohlíky a pak i za plechovky.
Ještě než se vystřídá směna prcků a deváťáků stihneme oba vypít jednu plechovku. Pruběhem dalších dvou až tří hodin i tu druhou. + Michalovy vtipné poznámky a samozřejmě nějaký ten nakreslený obrázek.....
Takhle nějak vypadá každé moje pondělní odpoledne... ne že bych colu pila jen v pondělí, ale dalo by se říct, že pondělí bez coly a výtvarky by nebylo ani pondělím.....
Prostě be Coca coly ani ránu....(zásadně odmítám pít jakoukoli jinou značku...)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)